Jak mě zahradničení chytlo za srdce

Jak jsem napsala již v Mém životě se zahradou, nebyla jsem vždy velkým příznivcem pěstování. Pokojové rostliny u mě dokonce spíše chřadly. Upřímně myslím, že za to mohla hlavně má nepravidelnost v zalévání.

Terasa ve velkoměstě

Mojí první vlastní zahradou byla až terasa v Praze, kde jsem bydlela při studiích s mým budoucím manželem. Měli jsme štěstí a bydleli jsme sice ve starším malém bytě, ale s krásnou terasou. Obývání posledního patra domu a orientace bytu na jihozápad mělo své plusy i svá úskalí.

V teplém létě jsme si zde připadali jako v sauně. Rozpálený byt často nezchladl ani přes noc. Pozitivem však byl dostatek slunečního svitu a prostor na kytičky, jak mé zahradní experimenty nazýval můj partner.

Protože se mi při pobytu ve velkoměstě začalo brzy stýskat po zeleni, ve které jsem jako vesnická holka vyrostla a do té doby si ji příliš necenila, byla myšlenka ozelenění našeho venkovního prostoru jasně daná.

Moje první malá zahrada

• Darovaná okrasná tráva ve velkém květináči od maminky,
• celoroční jahody na zábradlí od babičky,
• mnou osobně vyrýpané sedmikrásky z naší zahrady doma,
• bazalky vypěstované ze semínek,
• rajčata v kýblích.

Tráva a jahody si rostly a prospívaly bez mého zvláštního přičinění. Stačilo je pouze zalévat. Četnost závlahy se samozřejmě odvíjela od počasí, ale zprůměrovala se na denně až obden.

Jahody nám příjemně plodily sem tam nějakou jahodu. Jelikož jsem je v truhlíku sázela střídavě s maceškami, byli i velmi dekorativní.

Další ozdobou byly překvapivě sedmikrásky. Obyčejné chudobky z trávníku, které jsem si sama vyrýpla, se bez konkurence jiných rostlin rozrostly a i jejich květy byly větší. Zároveň jejich odolnost vůči výkyvům počasí i mé péči je pasovala do role ideálních bezúdržbových rostlin. Byly to takoví poslové divoké přírody a do mé mysli zasely semínko pochybností, proč vlastně nepěstujeme „plevel“.

Později na terasu přibyly i květináče s bazalkou… Hodně květináčů, protože jejich pěstování ze semínek se ukázalo až směšně jednoduché a já neměla to srdce většinu vzešlých sazenic vyhodit.

Posledním nájemníkem naší městské zahrádky byla rajčata.

S bazalkou od kolébky

Bazalky představovaly vlastně moje první seznámení se s pěstováním vlastních rostlin ze semínek. A díky tomu, že to proběhlo tak úspěšně a snadno, jsem neztratila chuť pokračovat dále.

By Francisco Manuel Blanco (O.S.A.) [Public domain], via Wikimedia Commons

Potom, co malé rostlinky začaly pomalu lézt ze země, jsem zjistila, že vlastně nevím jak na ně. Jelikož jsem ze své přirozenosti člověk, který si rád zjistí co největší množství informací, začala jsem pilně hledat informace a studovat materiály, které se jich týkaly.

Nakonec jsem díky kombinací mnohých informací našla ideální a snadný způsob péče o ně.

Tyto bylinky je potřeba hlavně vhodně zastřihávat. Vlastně se tomu nedá říkat ani zastřihávání, spíše zaštipování nebo ještě lépe správně prováděný sběr. Důležité totiž je, abyste hned u malé rostlinky, té, co Vám vyleze ze země, utrhly vrchní dva lístky. Na rostlince musí zbýt minimálně ještě dva až čtyři listy.

Díky tomu, že odstraníte tyto lístky, donutíte rostlinu se rozvětvit. Pak necháte vyrůst několik dalších listů a proces zopakujete. Tak pokračujete dál a dál a rostlina se stává bohatší a bohatší. Při každém takovémto opečovávání rostliny získáte zároveň materiál, kterým můžete ochutit své pokrmy. Takže vlastně nejenže se staráte o rostliny, ale vy vlastně sklízíte to, kvůli čemu bazalku pěstujete.

Jinak je bazalka sice rostlina, která miluje slunce a díky němuž i intenzivněji voní, ale zároveň potřebuje dostatek vody. Její nedostatek se projeví rychle uvadáváním listů. Jestliže nedojde k jejich zežloutnutí nebo opadávání, lze tento deficit napravit jednoduše — zalitím. Skoro před očima pak uvidíte, jak se bazalka probírá opět ke své kráse!

Ne vše se daří… Ale nevzdávám se!

Jak se dařilo bazalkám, tak se nedařilo mým rajčatům. A i když mě to velice zklamalo, nezanevřela jsem. Spíš mě to vyburcovalo k větší intenzitě studia. „Přece přijdu na způsob, jak na ně, ne?“ říkala jsem si. O tom, jak jsem zvítězila nad rajčaty, napíši brzy v dalším samostatném článku.

Na terase jsem trávila čas nejraději v podvečer. Sluníčko už jen příjemně hřálo a zlatilo vše kolem mě. Bazalky voněly díky jemnému vánku, který způsoboval i lehké šumění trávy. To vše dohromady tvořilo pocit klidu a přirozenosti.

A jen to potvrzovalo mé přesvědčení, že město a vše co nabízí je fajn, ale mé místo je někde jinde. Blíž k přírodě, blíž k tomu co mi přijde opravdovější a více smysluplnější.

A co mi mé začátky přinesly?

1. Nebojím se vypěstovat si rostliny doma sama! Nenechte se zmást prodávajícími, že je to komplikované a jednoduší je si od nich koupit už předpěstované. Mimoto Vás jeden balíček semen vyjde většinou do 20 korun a často Vám vydrží i na dva roky. O sbírání semínek z vypěstovaných rostlin pro svoji potřebu ani nemluvím.
2. Nepotřebuji žádný speciální zahradní substrát. Já jsem to buď řešila tím, že jsem si vzala zem přímo u rodičů na zahradě. Nebo jsem koupila úplně obyčejný zahradní substrát. Myslím si, že z obchodu se zahradními substráty se stal velkým byznysem. Výrobci se nám snaží namluvit, že musíme mít něco speciálního, jinak nám rostliny neporostou. Mimoto jsem si v obchodě všimla, že mnozí přimíchávají přímo do zeminových směsí umělá hnojiva pro lepší růst rostlin!!!
3. Nenechám se odradit nějakým neúspěchem! Prostě jsem jen nevybrala správnou rostlinu nebo přístup! Úspěšný výsledek stojí totiž za to!